Na konci roku 2025 jsem měl možnost vystoupit na online konferenci DigiDay, kterou pořádá komunita GUG.cz. Děkuju Pavlu Hodálovi a Ivaně Böhmové za pozvání. Po přednášce se ozvalo několik kolegů s prosbou, jestli bych to mohl stručně sepsat — tak s tím opožděně přicházím.
Nebudu ukazovat vymazlenou metodiku. Spíš chci popsat, co se mi stalo v hodině, když když jsem do ní pustil umělou inteligenci — a proč si dnes myslím, že klíčový moment ve výuce s AI je rozpoznat, kdy má stroj zůstat vypnutý.
Bankovka za milióny
Tuhle bankovku rád nosím do hodin. Žáci si ji můžou ohmatat, očichat — je to kus historie, který se dá držet v ruce. A je to výborný vstup do tématu: co se stane se společností, když peníze ztratí hodnotu? Proč lidé v takových chvílích sahají po radikálních řešeních?
V dobách před AI to byla sázka na jistotu: třída hned začala ševelit a zkoumat, jestli náhodou nejsem miliardář, proč to má tak vysokou nominální hodnotu a co to vypovídá o té době.
V AI době to ale dopadlo zcela jinak: Žák vytáhl mobil, bankovku vyfotil a do pár sekund měl odpověď: „Je to německá nouzová bankovka z doby hyperinflace ve Výmarské republice.“ Hotovo. Vymalováno. Žádný údiv, žádné ševelení, žádné otázky. Jen odpověď.
Rozuměl té odpovědi?
Žák si myslel, že ano. Ale pár dotazy jsem snadno ověřil, že pojmům jako hyperinflace, Výmarská republika, koncern … nerozumí ani zbla, byť formálně správně přepauškoval vysvětlení chatbota. Přepapouškoval. Chatbot na něj vychrlil odborný text, žák ho přečetl. Jako stroj. Jako průtokový ohřívač…
Připomínalo mi to verše Christiana Morgensterna — znějí jako čeština, vypadají jako věty, ale význam v nich žádný není.
Nejdřív vlastní hlava, potom stroj
Zkusil jsem to jinak. Nejdřív jsem žákům vysvětlil, ať zkusí trochu lepší prompt, než jen prostinké „Co to je?“ Ať zkusí zadat kontext, a hlavně, ať vyzkouší chatbotu vysvětlit, jak tomu rozumí a nechat ho si dát zpětnou vazbu a případně dovysvětlit, co není jasné. To fungovalo mnohem lépe, ale stejně mi z té přemíry obrazovek a chatbotů nebylo veselo. Z hodiny vyprchal ten okamžik údivu, radosti z objevování.
Zkusil jsem to tedy jinak. Rozdělil jsem hodinu na fáze.
První fáze: žádná technologie. Bankovka leží na stole, počítače jsou zavřené, telefony v taškách. Patnáct minut patří jenom dětem a jejich hlavám. A najednou to žije — „500 milionů marek? To je několik miliard korun!“ „Proč tam jsou dvě data?“ „Je Andrej učitel ultraboháč?“ … Žáci formulují vlastní otázky a hypotézy. Tohle je ten moment, který nechci ztratit: zvídavost, údiv, radost z objevování.
Druhá fáze: společný filtr. Otázky protřídíme. Některé dokážeme zodpovědět sami, některé potřebují zdroj. Učitel pomáhá přeformulovat syrové nápady na lepší otázky.
Třetí fáze: cílená práce s AI. Teprve teď přichází chatbot. Žáci nehledají odpovědi naslepo — ptají se na konkrétní věci, které skutečně zajímají JE, protože si je SAMI formulovali.
Čtvrtá fáze: reflexe. Shrnutí, co jsme se dozvěděli. Zasazení do širšího rámce. A hlavně i reflexe práce: Zažívali jsme u toho radost? Odpověděl stroj na moji otázku, nebo mě odvedl jinam? Nenahradil moje přemýšlení? …
Východiska pro práci s AI
Za tím vším stojí tři věci, které se snažím u žáků rozvíjet, a které jsou pro mě momentálně základní východiska pro práci s AI.
Metakognice — aby si uvědomovali, jestli jim stroj pomáhá, nebo škodí.
Agency — aby byli za volantem svého učení, ne řízeni chatbotem.
A společná pravidla — kdy AI používáme, kdy ne, a proč.
Podobným směrem uvažuje i Rada Evropy, která letos schválila rámec AI gramotnosti postavený na třech pilířích: jak to funguje, jak se to používá a jaké to má dopady na člověka a společnost.
Není to žádná hotová metodika ale směřování, které mi pomáhá přemýšlet o tom, jak učit v době, kdy má každé dítě v kapse stroj, který umí odpovědět i ty nejtěžší otázky mnohem rychleji než učitel. A v tom vnímám svou roli: pomáhat dětem klást otázky dřív, než je chatbot zavalí odpověďmi.
Zde je odkaz na záznam z GUG Day.
A kdybych si chtěl někdy otevřít eshop s oblečením, asi bych tam měl takové kousky 🙂
