Ve 30. letech 19. století údajně švédské námořnictvo zasadilo tři sta tisíc dubů. Měla to být strategická rezerva materiálu pro stavbu válečných lodí v daleké budoucnosti. Když jim v roce 1975 přišlo oznámení, že stromy jsou konečně vzrostlé, mohli se jen pousmát. Moderní válečné lodě se už dávno stavěly z oceli. Pečlivě plánovaný les nakonec posloužil jako vítaný cíl nedělních procházek houbařů.

Na tenhle příběh si vzpomenu vždycky, když přijde na debatu o umělé inteligenci ve vzdělávání. Často mám pocit, že se bavíme o tom, jak efektivněji pěstovat duby – jak pomocí AI lépe vysvětlit Pythagorovu větu nebo jak rychleji opravit slohové práce. Co když nám ale uniká to podstatné: co když AI změní svět natolik, že přestane existovat dřív, než do něj naši žáci vůbec dospějí. 

Naše vzdělávací systémy jsou postavené na předpokladu, že budoucnost bude víceméně podobná přítomnosti. Jistě, bude „modernější“, ale základní paradigmata práce, vztahů a myšlení zůstanou stejná.

Co když ale dítě narozené v roce 2020 nezažije jen jeden přechod do budoucnosti, ale možná tři až čtyři zásadní technologické a společenské zvraty během prvních 25 let života? 

A věřím, že přinejmenším některé z těch možných zvratů mohou souviset s AI. 

Proto se ve svých úvahách vědomě zaměřuji hlavně na rizika umělé inteligence. Ne proto, že bych byl pesimista nebo nevěřil v obrovský pozitivní potenciál této technologie. Dělám to z čistě praktického, preventivního důvodu. Pozitivní dopady zvládneme snadno, přijdou samy. Jsou to ale potenciální problémy, na které je lepší se připravit preventivně.

A nemyslím tím jen rizika povrchní, jako je podvádění u úkolů nebo tvorba falešných videí. Myslím tím hlubší, systémové posuny.

Co se stane se schopností soustředění, když bude mozek dítěte od raného věku vystaven obsahu kalibrovanému AI pro maximální dopaminovou odezvu? 

Jak budeme fungovat ve společnosti, kde nebude možné spolehlivě rozeznat pravdu od syntetické reality? 

Co se stane s naší schopností morálního úsudku, když si zvykneme delegovat etická dilemata na „AI poradce“?  

A co se stane se sociálními dovednostmi generace, která bude mít možnost nahradit složité a konfliktní lidské vztahy dokonalým, vždy vstřícným a empatickým AI společníkem? 

To jsou některé z otázek, které jsem si položil.

A myslím, že i o těchto scénářích se potřebujeme bavit. Dal jsem jich s pomocí AI čtrnáct. 

Chci zdůraznit, že to není nějaká precizní analýza. Není to předpověď. Je to sbírka vysoce spekulativních scénářů. Jsem si jistý, že skutečnost bude jiná – že některé scénáře nenastanou, že mnohé chybí a jiné jsou přehnané. Tento text je záměrně zjednodušený a vůbec nepočítá s „černými labutěmi“, tedy nepředvídatelnými událostmi, které mohou všechno změnit.

Jeho jediným smyslem je posloužit jako podklad pro diskusi, kterou zoufale potřebujeme vést – jako učitelé, rodiče i jako společnost. Chceme-li podobu budoucnosti aktivně ovlivňovat, musíme o ní přemýšlet.

Proto bych vás chtěl vyzvat:

Dokument Výchova a vzdělávání v éře mocné umělé inteligence: Scénáře pro svět, na který (ne)jsme připraveni (?) dávám k dispozici.

Pokud vás téma zajímá, budu rád, když si text přečtete, popřemýšlíte o něm, a hlavně ho okomentujete, zkritizujete, doplníte. Vyjádříte svůj souhlas i nesouhlas. 

Pomůže mi to hledat cesty, jak lépe učit (ať už s AI nebo bez), aby se nám děti za 30-50 let nesmály, že jsme sázeli duby… 

Díky.