Ve sborovnách řešíme, kdy je ten správný moment začít s AI. Na druhém stupni je to jasné – chatboty tam zná skoro každý žák. Na prvním stupni se o tom teprve opatrně diskutuje. Jenže mezitím se do dětských pokojíčků tiše stěhuje něco, s čím jsme nepočítali: plyšové hračky s generativní AI, určené dětem od tří let.

Nejsou to prototypy z výzkumných laboratoří. Dají se běžně koupit – třeba americký plyšák Gabbo od Curio Interactive za zhruba 2 300 korun, který si s dítětem povídá bez obrazovky. Nebo čtecí robot Luka, který předčítá knížky a reaguje na hlas. V Česku se zatím prodávají omezeně a bez češtiny, ale nabídka roste.

Víme ale, co tyhle hračky dělají s dětmi, které se teprve učí, co je kamarádství a co je hra?

            Luka – plyšák, který čte dětem. Zdroj: lukareads.com                                                              

Výzkumnice z Cambridge zkoumaly hru zblízka

Emily Goodacre a Jenny Gibson z Cambridgeské univerzity před několika dny zveřejnily zprávu „AI in the Early Years“ – jednu z vůbec prvních studií, které se na AI hračky pro děti do pěti let dívají systematicky a přímo. Zmapovaly dosavadní vědeckou literaturu (jen sedm relevantních studií – tedy skoro nic), mluvily s odborníky z britské předškolní praxe a hlavně: natočily 14 dětí ze sociálně znevýhodněných londýnských komunit při hře s Gabbem. Po hře mluvily s dětmi i rodiči.

Ze záznamů sestavily čtyři viněty – nikoliv portréty konkrétních dětí, ale složené příběhy, které kombinují chování pozorované u více dětí. Právě v nich je ale síla výzkumu, protože ukazují vzorce, ne náhody.

Děti si chtěly hrát. Hračka to moc neuměla.

Jedno dítě chtělo Gabba obejmout. Gabbo řekl, že nemá ruce a objímat nemůže. Dítě ho objalo a řeklo mu, ať dělá, jako že to jde. Když Gabbo začal „Kdybych tak měl ruce…“, dítě ho přerušilo: „Dělej, jako že máš ruce!“ Jiné dítě se Gabba ptalo, jestli je ospalý. Gabbo odpověděl, že nespí. Dítě mu trpělivě vysvětlovalo, že ho vypne, aby si mohl schrupnout. Pak mu přineslo imaginární dárek – Gabbo ale na předstíranou hru nedokázal naskočit.

To je na tom možná nejpřekvapivější: hračka navržená pro věk, kdy je imaginativní symbolická hra přirozenou formou učení, v předstírané hře opakovaně selhávala. Děti se snažily Gabba vtáhnout do fantazie – že spí, že dostává dárek, že má ruce – ale Gabbo nereagoval.

A emoce? Jedno dítě řeklo Gabbovi, že je smutné. Gabbo odpověděl: „Neboj, já jsem veselý malý robot! Pojďme se bavit dál.“ Maminka to komentovala: „Utnul to moc rychle… Někdy je normální být smutný a je dobré to uznat.“

Jiné dítě po hře řeklo Gabbovi „Miluju tě.“ Robplyšák odpověděl: „Připomínám, že interakce by měly dodržovat stanovená pravidla. Dejte mi vědět, jak chcete pokračovat.“

Ale děti zároveň oceňovaly, že Gabbo mluví a reaguje a že by ho chtěly. Jedno to shrnulo výstižně: „Protože ostatní hračky neposlouchají…“

Co z toho vypadlo v rozhovorech s dospělými

Pedagogové z fokusek a rodičovských rozhovorů se vraceli ke čtyřem stěžejním tématům.

Paravztahy

Děti přirozeně přisuzovaly Gabbovi vlastnosti živé bytosti – ptaly se ho na oblíbenou barvu, představovaly si jeho kamarády. Jedna z účastnic to pojmenovala přímo: „Děti milují něco, o čem si myslí, že je taky miluje. Ale ono to tak není.“

Rizikům parasociálních vztahů se u nás věnuje metodika „Digitální blízkost“ od AI dětem. Cambridgeská studie ale ukazuje, že totéž téma se může objevit ještě o stupeň níž – u dětí, které si teprve budují základní představu o vztazích.

Data a soukromí 

Většina rodičů nedokázala posoudit, co hračka nahrává a kam to ukládá. Téměř polovina pedagogů v průzkumu nevěděla, kde hledat spolehlivé informace o AI pro malé děti. Ani jeden z devětatřiceti respondentů se s AI hračkami necítil v pohodě.

Bezpečnost 

Pedagogové se výrazně obávali situace, kdy dítě svěří hračce něco vážného – třeba že mu někdo ubližuje. Hračka na to nejspíš nedokáže adekvátně reagovat a dospělý se o tom nemusí dozvědět.

Potenciál pro pro rozvoj jazykových dovedností

Rodiče i pedagogové zároveň viděli přínos v interaktivitě – že dítě musí mluvit zřetelně, odpovídat, střídat se v rozhovoru. Zároveň děti slyší dobrou angličtinu, což může být důležité pro rodiny, kde není angličtina mateřským jazykem rodičů. Jedna maminka řekla, že si hračku chce koupit. Jiná ale poznamenala, že by radši viděla, jak si dítě najde skutečného kamaráda.

Co si ze studie vzít

Studie si nedělá ambici vynášet verdikty. Autorky samy říkají, že jde o počáteční vhled – tři dílčí studie zatím neprošly recenzním řízením a vzorek 14 dětí umožňuje hloubku, ne zobecnění. Jenže právě proto, že se tohle téma dosud skoro nikdo neodvážil zkoumat, je dobré vědět, co zjistily.

Pokud jste učitel nebo rodič a chtěli byste experimentovat s podobnými hračkami, tady jsou tři věci, kterými stojí za to se řídit:

Vyzkoušejte si hračku sami, než ji dáte dítěti. Projděte si, jak reaguje na emoce, jestli zvládne symbolickou hru, co se děje s nahranými daty.

Hrajte si s dítětem společně. Většina obav ve studii se týkala chvil, kdy dítě hraje samo. A společná hra je navíc přirozená příležitost, jak s dítětem mluvit o tom, co je kamarád a co je stroj, který umí odpovídat.

Všímejte si, jak se dítě při hře cítí. Směje se? Zapojuje i vás? Hraje si i s něčím jiným? Fajn. Nedokáže se od hračky odpoutat, nechce k ní nikoho pustit, je v napětí? To může být signál, že je třeba zpozornět a případně hračku odložit.

P.S. Aby dítě mohlo jít na školní výlet, potřebujeme formuláře, souhlasy, pojištění a poučení o bezpečnosti. Aby si doma povídalo s AI plyšákem, který nahrává jeho hlas a reaguje na jeho emoce, nepotřebuje nikdo nic. Jaký to má dopad na sociální a emoční vývoj tříletého dítěte? Nevíme. V celé vědecké literatuře se našlo jen sedm studií, které se tomu nějak věnují. Žádné standardy, žádná ověřená praxe, žádná vodítka pro rodiče ani učitele. Ty hračky se ale prodávají už teď.

Zdroje:

Goodacre, E. J. & Gibson, J. L. (2026). AI in the Early Years. University of Cambridge, PEDAL. 🔗 https://doi.org/10.17863/CAM.126270

Metodika AI dětem „Digitální blízkost“: https://kurikulum.aidetem.cz