Umělá inteligence vstupuje do škol jako nový pomocník. Může asistovat při výuce nebo dokonce vést skupinovou práci. Přináší to však řadu otázek: Jak ji smysluplně zapojit do výuky? Jak přizpůsobit didaktické postupy? A jak v době rychlých technologických změn nezapomenout na to podstatné – dobré učitelské řemeslo?

AI jako věčně pozitivní asistent pedagoga

Představte si, že vám vedení školy zaplatí do hodiny asistenta. Napořád. Nemusíte ho použít, ale můžete. Je úžasný. Má pořád dobrou náladu. Stačí mu jen naznačit a udělá, co vám na očích vidí. A je neuvěřitelně chytrý a vzdělaný. Prakticky není oblast, o které by něco nevěděl nebo neuměl poradit. Umí být vtipný, když je třeba odlehčit atmosféru, i přísný a vážný, když už bylo rozpustilostí moc. A co se týče didaktiky – nastudoval snad všechno od Komenského přes Pestalozziho až po nejnovější výzkumy v oblasti kognitivních věd.

Zdá se vám to jako sci-fi? Není. To je realita blízké budoucnosti. Pochopitelně se nejedná o asistenta z masa a kostí, ale o umělou inteligenci, která si postupně nachází cestu do českých škol.

Od příprav k výuce

Před dvěma lety první učitelé začali zjišťovat, že AI jim dokáže pomoci s přípravou materiálů, vymýšlením aktivit nebo formulací otázek pro diskuzi. Postupně ale objevujeme, že možnosti jsou mnohem širší – AI může být přímo ve třídě. Třeba tak, že Vadimovi z Ukrajiny vysvětlí, že tajemný mocnitel není nic jiného než показник степеня a Klárce, která tápe v abstraktních pojmech, přiblíží průmyslovou revoluci na příkladu: „Představ si, že místo aby maminka pekla jeden koláč denně ručně, pořídí si stroje. Ty upečou sto koláčů za stejný čas. Jenže někteří pekaři pak přijdou o práci, jiní se budou muset naučit ovládat stroje. Celé město se změní. Tak to bylo i s průmyslovou revolucí – stroje změnily nejen práci, ale i život lidí.“

To známe – podobně fungují asistenti pedagoga. Jenže AI může být i něčím víc – může přímo vést žáky procesem učení, reagovat na jejich odpovědi, řídit skupinovou práci. A tady už se dostáváme na tenký led. Nemáme empirická data o efektivitě takové výuky ani teoretický rámec, o který bychom se mohli opřít.

Když do vztahu učitel-žák vstoupí AI

Tradiční didaktické modely často počítají s tím, že učení je sociální proces. Že znalosti vznikají v interakci mezi lidmi, že učitel dokáže vycítit, kdy má zasáhnout a kdy naopak nechat žáky, ať si na řešení přijdou sami. Dokáže přečíst atmosféru ve třídě, pozná, kdy je třeba změnit tempo nebo způsob práce. Málokterý model ale počítá s tím, že do vztahu žák-učitel může vstoupit ještě třetí entita – umělá inteligence.

Jedním z mnoha možných způsobů zapojení AI do výuky jsem zkoušel v hodině dějepisu. Po několika nezdarech s jinými přístupy jsem se rozhodl využít AI jako průvodce skupinovou prací. Třídu jsem rozdělil na čtyři skupiny a každé dal vlastního AI asistenta vybaveného vzpomínkami pamětníků a materiály o druhé světové válce. Každá skupina zkoumala stejnou událost z jiné perspektivy: očima běžných obyvatel města, židovské rodiny, protektorátních úředníků a odbojářů. AI asistenti měli pomáhat žákům orientovat se v materiálech a porozumět motivacím lidí, jejichž příběhy studovali.

Experiment v hodině dějepisu

Žák: „Pan Novák píše, jak v roce 1942 odváželi sousedy Kleinovy. A on jen zavřel okno…“ AI: „Vidím, že tě to zasáhlo. Ve vedlejší skupině čtou hlášení gestapa o zatčených. Zkuste se jich zeptat, co se dělo s lidmi, kteří se pokusili někoho ukrýt. A pak se můžeme vrátit k panu Novákovi a jeho rozhodnutí.“

Z didaktického hlediska AI většinou fungovala dobře – kladla otázky, propojovala různé pespektivy, podporovala spolupráci mezi skupinami.. Faktograficky to ale někdy skřípalo – AI není znalostní databáze, funguje na jiných principech, což vede k tomu, že si někdy vymýšlí. Proto byla nezbytná intervence učitele a průběžné ověřování faktů.

Na konci hodiny skupiny sdílely své objevy a společně skládaly mozaiku toho, jak různí lidé prožívali stejné historické události. Dali jsme si taky reflexi práce s AI. Žáky práce bavila, ale upřímně – nevím, jestli se toho naučili více, než kdyby byli pracovali s běžnými výukovými materiály. Na to nám teprve bude muset odpovědět pedagogický výzkum.

I kdyby se ukázalo, že z hlediska učiva dějepisu nebyl tento přístup efektivnější než tradiční metody, přinesl podle mě jiný důležitý benefit: žáci měli možnost si pod odborným vedením promyslet a procítit, jakou roli může AI v jejich učení hrát. Při práci s citlivými tématy války, při diskusích o lidské odvaze i selhání, někteří možná zjistili, že potřebují živý dialog s učitelem nebo spolužáky. Jiní třeba objevili, že AI jim pomůže uspořádat myšlenky, ale o svých pocitech si pak chtějí promluvit s člověkem. Učili se tak vlastně něco velmi cenného – kdy je pro ně AI užitečným pomocníkem a kdy už potřebují čistě lidský rozhovor. Tato zkušenost a schopnost rozlišování jim může být užitečná i v mnoha dalších situacích v budoucnu.

Nebát se začít

Zároveň je důležité si uvědomit, že AI je jen nástroj – může pomoct v tom, co děláme, ale sama o sobě nezaručí lepší výuku. V době, kdy se nástroje rychle mění, je paradoxně důležitější než kdy dřív rozumět základům učitelského řemesla a didaktiky. Než začneme nový nástroj používat, měli bychom mít jasno v základních otázkách: Co chceme žáky naučit? Proč právě toto? Jak poznáme, že se to povedlo? A jak nám v tom může AI pomoci? 

Čeká nás období experimentování. Některé nápady na využití AI se ukážou jako slepé uličky. Určitě zjistíme, že něco, co vypadalo nejdřív skvěle, vlastně moc nefunguje. I to je v pořádku – když učíme žáky, že „chyba je kamarádka“, musí to platit i pro nás. Tím, že jim ukážeme, jak sami zkoušíme nové věci, jak přiznáváme nejistotu a nebojíme se neúspěchu, děláme z nich partnery v objevování nových možností učení. Když jim řekneme: „Dnes zkusíme něco nového. Nevím, jestli to bude fungovat, budu rád, když si pak dáme zpětnou vazbu,“ bouráme tradiční hierarchie a vytváříme prostor pro společné učení. Dopřejme si proto i my právo chybovat, zejména když vstupujeme do zatím neprobádaného území didaktiky. 

Pokud vás láká vyzkoušet si práci s AI asistentem, začněte postupně. První kroky můžete udělat v placené verzi ChatGPT v sekci „Moje GPT“ nebo v Gemini v sekci “Gems”. Pro tvorbu školních asistentů existují i specializované nástroje jako třeba Mizou.com.

Čekají nás změny. Uspějeme, pokud spojíme to nejlepší z učitelského řemesla s otevřeností k novým možnostem. Není důležité hned napoprvé všechno udělat dokonale. Důležité je nebát se začít.

Foto: žáci druhého stupně ZŠ Nika (dříve 1. Scioškola) pracují s jedním z připravených asistentů

/Text vyšel v prosincovém čísle Učitelského měsíčníku/.

Autoři: 

Andrej Novik

LLM Anthropic

Foto: žáci druhého stupně ZŠ Nika (dříve 1. Scioškola) pracují s jedním z připravených asistentů