„Nediskutujeme zde pouze o novém softwaru. Stojíme před otázkou budoucnosti vzdělávání samotného,“ píše Michael G. Wagner ve svém eseji o AI gramotnosti. Podle něj nejproduktivnější cesta vpřed nespočívá v učení technických dovedností typu prompt engineering, ale v rozvíjení AI gramotnosti jako součásti kritického myšlení a kulturního povědomí.

Gramotnost se vždy vyvíjela s technologií

Wagner připomíná, že debata o AI gramotnosti představuje jen nejnovější kapitolu dlouhého příběhu o vyvíjejícím se významu gramotnosti samotné. Po tisíciletí byla gramotnost prostě schopností číst a psát – dovedností omezenou na malou elitu a svázanou s náboženskou nebo politickou mocí. Samotné slovo „gramotnost“ se objevilo až koncem 19. století, současně se vzestupem masového veřejného vzdělávání.

Dvacáté století přineslo zásadní posun s konceptem „funkční gramotnosti“, kterou UNESCO definovalo jako schopnost používat čtení a psaní pro „efektivní fungování jednotlivce nebo skupiny v komunitě“. Tento posun změnil chápání gramotnosti z abstraktní dovednosti na soubor praktických kompetencí pro každodenní život. Učenci následně začali gramotnost chápat jako „sociální praxi“ – tedy něco, co děláme v rámci společnosti a co je ovlivněno kulturou, ve které žijeme. Argumentovali, že čtení a psaní nikdy nejsou neutrální činnosti, ale vždy se odehrávají v konkrétních kulturních kontextech.

Dnes UNESCO definuje gramotnost jako „kontinuum učení“, které zahrnuje digitální dovednosti, mediální gramotnost a globální občanství. Gramotnost se tak stává prostředkem komunikace ve „stále digitálnějším, textově zprostředkovaném, informačně bohatém a rychle se měnícím světě“. To vedlo k identifikaci mnoha „gramotností 21. století“, které předcházejí AI gramotnosti:

• Digitální gramotnost: Schopnost používat technologie k vyhledávání, vyhodnocování, vytváření a komunikaci informací.
• Mediální gramotnost: Schopnost přistupovat, analyzovat, vyhodnocovat, vytvářet a jednat pomocí všech forem médií, nejen textu.
• Datová gramotnost: Schopnost rozumět datům, analyzovat je a komunikovat jejich prostřednictvím – základní dovednost pro pochopení fungování AI.

Tento vývoj od rozpoznávání abecedy k souboru kritických kompetencí poskytuje zásadní kontext pro současnou debatu o AI gramotnosti.

Kritický obrat: vnímání gramotnosti jako součásti společnosti

Abychom mohli AI gramotnost chápat jako součást naší kultury a společnosti (nikoli jen jako technickou dovednost), musíme se obrátit k hlubší teoretické tradici: kritické gramotnosti. Tato perspektiva nám umožňuje zkoumat technologii nikoli jako něco neutrálního, ale jako něco, co vždy odráží zájmy, hodnoty a moc těch, kdo ji vytvářejí a kontrolují.

Co to znamená konkrétně? Představte si, že AI systém pro hodnocení žádostí o práci častěji odmítá ženy nebo minority. Není to proto, že by byl stroj „zlý“, ale proto, že se učil z dat, která obsahovala historické předsudky. Technologie tak není neutrální nástroj – je produktem společnosti, která ji vytvořila, včetně všech jejích předsudků a nerovností.

Kritická gramotnost představuje „ústřední myšlenkovou dovednost“. Zahrnuje aktivní zpochybňování předkládaných informací a překračuje pouhé přijímání textu směrem k jeho analýze a hodnocení. Vychází z díla brazilského pedagoga Paula Freireho a učí nás ptát se: Kdo má z této informace prospěch? Čí hlas zde chybí? Jaké mocenské vztahy text podporuje nebo zpochybňuje?

Teoretický rámec New Literacy Studies (NLS) zpochybňuje představu, že gramotnost je neutrální dovednost, která automaticky přináší pokrok (tzv. „autonomní model“). Místo toho navrhuje „ideologický model“ – gramotnost vždy funguje v rámci konkrétní společnosti a kultury. Například schopnost číst a psát v středověku sloužila k udržení moci církve, zatímco dnes může digitální gramotnost zvýhodňovat ty, kdo mají přístup k technologiím.

Když tyto principy aplikujeme na AI, důsledky jsou hluboké. Digitální, mediální a AI gramotnost nejsou neutrální dovednosti, ale součásti společenského systému plného hodnot a mocenských vztahů. Představa, že AI automaticky zlepší vzdělávání, je naivní. Kritický přístup proto musí překročit otázku „Jak používám tento nástroj?“ a ptát se: „Kdo vytvořil tento nástroj a proč?“, „Čí zájmy AI hájí?“ a „Komu může její používání uškodit?“.

Dva přístupy k AI gramotnosti: nástroj nebo způsob myšlení?

Debata o výuce AI gramotnosti odráží dva zásadně odlišné přístupy ke vzdělávání.

První přístup – instrumentální – chápe AI jako nástroj, který se musíme naučit ovládat. Je to jako učit se řídit auto nebo používat počítač. Tento přístup se soustředí na praktické dovednosti: jak správně zadávat příkazy AI (prompt engineering), jak vybírat vhodné AI aplikace, jak s nimi efektivně pracovat. Cílem je připravit studenty na pracovní trh, kde budou AI nástroje běžné. Z této perspektivy je AI neutrální nástroj – jako kladivo, které můžete použít k postavení domu nebo k ublížení. Etika se omezuje na správné používání: nepodvádět, neopisovat, citovat zdroje.

Druhý přístup – kritický a kulturní – vidí AI jako něco mnohem komplexnějšího než pouhý nástroj. AI chápe jako systém, který aktivně formuje naši společnost, kulturu a způsob myšlení. Stejně jako sociální sítě změnily, jak komunikujeme a vnímáme sebe sama, AI mění, jak přemýšlíme o znalostech, pravdě a kreativitě.

Tento přístup učí žáky ptát se: Kdo AI vytvořil a s jakým záměrem? Jaké předsudky může obsahovat? Jak ovlivňuje moc ve společnosti – koho posiluje a koho oslabuje? Například když AI systémy pro nábor zaměstnanců diskriminují ženy, nebo když algoritmy sociálních sítí šíří dezinformace, vidíme, že AI není neutrální.

Klíčové dovednosti zde zahrnují:

• Rozpoznání skrytých předsudků v AI systémech
• Pochopení, jak AI funguje a jaké má limity
• Schopnost kriticky posoudit, zda je informace z AI důvěryhodná
• A především – moudrost rozpoznat, kdy AI nepoužít vůbec

Tato divergence ukazuje, že debata o AI gramotnosti zastupuje hlubší konflikt: Má vzdělávání připravovat poslušné pracovníky pro ekonomiku poháněnou AI? Nebo má vychovávat kriticky myslící občany, kteří dokážou AI používat, ale také ji zpochybňovat a v případě potřeby odmítnout?

Jádro AI gramotnosti: vědět, kdy říct ne

Wagner tvrdí, že pravá AI gramotnost zahrnuje něco, co se v tradičních technických kurzech téměř neučí: moudrost rozpoznat, kdy AI nepoužít. Odkazuje na příběh spisovatele Teda Chianga, který odmítl používat ChatGPT s argumentem, že „psaní je způsob myšlení“ – když necháte myslet stroj za vás, přestáváte rozvíjet vlastní myšlení.

Nejedná se o technofobii, zdůrazňuje Wagner, ale o vědomé rozhodnutí. Poukazuje na „kognitivní vyprázdnění“ – když příliš spoléháme na AI, naše vlastní schopnosti zakrňují. Je to jako používat kalkulačku na každý výpočet – časem zapomeneme i základní početní operace. Studenti, kteří nechávají AI psát všechny eseje, postupně ztrácejí schopnost formulovat vlastní myšlenky a argumenty.

„Schopnost říct ‚ne, udělám to sám‘ může být nejradikálnější formou AI gramotnosti, jakou můžeme učit,“ argumentuje Wagner. Nejde jen o zachování dovedností, ale o něco hlubšího – o zachování naší lidskosti, kreativity a schopnosti samostatného myšlení.

Konkrétní pedagogické strategie bez počítače

Wagner nabízí několik aktivit, které učí principy AI gramotnosti bez technologií:

Sokratovský dialog: Začněte diskusí s otázkami: Co si myslíte, že AI je? Může AI myslet? Kdo rozhoduje, jak AI funguje? Tím odkryjete, co si žáci skutečně myslí, a můžete budovat na jejich představách.

Algoritmické myšlení v praxi: Nechte žáky vytvořit „algoritmus“ pro výběr nejlepšího studenta. Rychle zjistí problémy: Počítají se jen známky? A co sport, umění, pomoc druhým? Kdo rozhoduje, co je „nejlepší“? Tak pochopí, že žádný algoritmus není neutrální.

Hra na detektivy pravdy: Předložte žákům různá tvrzení (některá pravdivá, některá ne) a nechte je zkoumat: Jak to můžeme ověřit? Kdo to tvrdí? Má důkazy? To je přesně dovednost, kterou potřebují při práci s AI.

Mapa moci v technologiích: Prozkoumejte, komu patří velké technologické firmy, kdo v nich pracuje (většinou muži z bohatých zemí), čí problémy řeší. Žáci pochopí, že technologie není pro všechny stejná.

AI gramotnost jako nový humanismus

Wagner argumentuje, že pokud se AI gramotnost omezí jen na technické dovednosti, selžeme jako pedagogové. Vytvoříme generaci lidí, kteří umí AI používat, ale nechápou její dopady na společnost, nedokážou ji kriticky hodnotit a nerozpoznají, kdy je lepší se na ni nespoléhat.

Skutečná AI gramotnost staví na tradičních humanistických hodnotách: kritickém myšlení, etickém uvažování, schopnosti rozlišovat pravdu od lži. Nejde o odmítání technologie, ale o její vědomé a kritické používání.

Když učíme žáky:

• Analyzovat texty (včetně těch od AI) a ptát se, kdo má z nich prospěch
• Rozpoznávat mocenské struktury (i ty skryté v algoritmech)
• Chápat, že každá technologie odráží hodnoty svých tvůrců
• Vědomě se rozhodovat, kdy technologii použít a kdy ne

…pak je vybavujeme dovednostmi, které přesahují jakoukoli konkrétní technologii a budou relevantní i za desetiletí.

Závěr

Wagner uzavírá silným poselstvím: Cílem AI gramotnosti není vytvořit lepší uživatele AI, ale vychovat samostatně myslící, etické občany, kteří dokážou žít ve světě s AI, aniž by se jí stali otroky.